Fotím vaše příběhy. Alespoň tak to ode mne slyšíte. Zároveň však narážíte na různá doporučení, ať už při přípravě nebo při samotném focení. Tak jak to tedy je? Pravda je taková, že se vlastně snažím neustále balancovat mezi okamžiky, kdy jste to opravdu vy, a snahou dosáhnout dobrých podmínek pro fotografii. Dnes bych se s vámi ráda podělila o jedno kouzelné focení doma s dvouleťákem v hlavní roli.
Malý Deny popadl knížku a sedl si tak, jak je zvyklý s maminkou denně číst. Můj úkol ale byl v několika málo vteřinách odhalit, že knížka čtená v nejtmavším rohu místnosti mezi záplavou ostatních hraček nepovede k žádoucímu výsledku – tedy aby ti dva a jejich milovaná činnost na fotce skutečně vynikli. Rychlým průzkumem okolí jsem vytipovala místo, které by podpořilo to, co chceme zachytit, a maminku nenápadně nasměřovala s knížkou ke stolu. A to je celé. Ano, kdybych tam nebyla, událost by se odehrála malinko jinak, ale jak z fotek vidíte sami, děti se rychle ponoří do své činnosti a už si zase žijí svůj příběh.
Stejně tak pečení bábovky by normálně probíhalo na druhé straně kuchyňské linky. Bylo mi ale jasné, že budu chtít využít možnosti vyběhnout ven pro pár záběrů přes okno s muškáty. A tak se pečení pro tentokrát konalo o kousek dál. Maminka i syn byli přesto sami sebou, se svými gesty, úsměvy i tradičním postupem receptu.
Zásahy do děje zde tedy nebyly velké, ale je taky fakt, že tento věk u dětí ani žádnému velkému štelování nepřeje. Na rozdíl třeba od novorozeneckého nebo párového focení. Každý typ focení dovoluje jinou míru inscenace a důležitá je také schopnost naladit se na klienty a jejich povahu… a je už na mně vycítit, koho mám před objektivem :)
Tolik k míře pózování v příběhové fotografii. Další velkou otázkou je oblečení, ale o tom zase někdy příště ;)
