Aneb podle sebe soudím tebe :)
Jestli někdo kope za zachycování přirozených dnu a vzpomínek – jsem to já. Ale nebylo to ze dne na den. A i přes lásku k přirozenosti a přes víru, že každý má život, který stojí za to zachytit si nemyslím, že je volba reportáže z vašeho dne pro každého. Je SKORO pro každého. Komu tedy zatím nedoporučuji nechat si zachytit příběh vašeho dne?
Pokud pro vás láskyplné fotky znamenají pouze fotky v objetí, smíchu a plné pusinek
a ještě ideálně všech 5 členů rodiny na všech fotkách u sebe- tak to se ve většině našich dnů neděje. Láska a blízkost se projevuje nejrůznějšími způsoby, mnoho z nich má hlubší vrstvy. Někdy je to soustředěný výraz staršího sourozence, který pomáhá mladšímu se obout. Někdy je to pláč mladšího, po kterém následuje utěšování maminky. Někdy je to jen dívání se společně do ohně po krásně stráveném dni. Tohle všechno jsou chvíle, které jsou ve skutečnosti plné lásky a tiché radosti, která se ale nemanifestuje jako smích a tulení.
Reportáž reflektuje naše dny – byť jsou do určité míry zinscenované. A ten smích a objímání tam samozřejmě také jsou (případně je tam můžeme prostě vložit :)) Záleží na typu aktivit, momentální náladě a také míře toho, na kolik si vy sami uvědomujete, že se přeci jen fotí. Ideální je samozřejmě, když se po delší době fotograf na scéně pohybuje tak, jako by tam ani nebyl. Na druhou stranu, ruku na srdce. My všichni víme, že tam je. A tak přirozeně někteří u pečení perníčků dají častěji pusu dítěti nebo se s ním pošťuchují. Jdou obejmout partnera. Někdo to tak přirozeně žije – někdo si uvědomuje přítomnost foťáku. A někdo prostě jen soustředně vykrajuje tvary z těsta, ale ty fotky nejsou o nic méně láskyplné. A tím se dostávám k dalšímu bodu.
Přijímám se jen v úzké rovině
Všichni chceme, aby nám to slušelo. A i já samozřejmě vybírám fotky, na kterých vypadáte co nejlépe. Ale v reportáži hraje roli spoustu dalších příběhů kolem. A pokud vím, že jsem někdo, kdo věří, že má svoji “lepší stranu” ze které chce být focen, musí být na fotce v příjemném úsměvu, nikdy se nezamračit, nedej bože přetéct faldík přes těsné džíny, které ale na focení musí mít – nemyslím si, že rodinná reportáž je pro vás ta volba a to je úplně v pořádku.
Když se nakláníte nad kolem, pomáháte dítěti s první jízdou, možná se hrbíte, ale ta krása tam je.
Je to krása přítomnosti, péče a okamžiku, který se už nebude opakovat.
A věřte, že za 20 let neuvidíte „špatný profil“. Uvidíte lásku.
Chci dokonalé prostředí
Ale ještě nejsem ve fázi života, kdy chápu, že dokonalé je to tak, jak to je. Opět – většina z nás si před návštěvou uklidí a je to v pořádku a je hezké chtít mít čisto. Ale pro každého je míra pořádku jinde. Otisky malých ručiček na okně, hromada hraček u gauče nebo oblečení po zemi v pokojíčku? Opravdu myslíte, že až budete jednou sami v prázdném a tichém domě prohlížet album plné radostného chaosu, řeknete si “Teda ty okna jsem měla umýt?!?” ,)) Při reportáži zachytíme prostor ze VŠECH úhlu, a tak prosba o “Můžeš prosím fotit tak, aby nebylo vidět, že ještě nemáme světla s trčí nám dráty ze stropu?” tady není úplně na místě. Ty dráty tam jsou a znamenají, že budujete domov. Plníte si sen. Ale máte taky plné ruce dětí a ty dráty tam budou třeba další rok. Tak to je a je to krásný.
Podle sebe soudím tebe
Než jsem se do tohoto hlásání pustila, musela jsem si to pečlivě otestovat na sobě. Protože ono je snadné někomu vysvětlovat, že nevadí, pokud se sobě na každé fotce nelíbí na 100%, když je tam přece příběh, skvělá kompozice nebo světlo :) Ale chceme to doopravdy? Když to řeknu úplně upřímně, tak nejdřív jsem zjistila, že ne.
Ale za poslední dva roky jsem záměrně vyzkoušela s vlastní rodinou více fotografů a hlavně více typů focení. A zjistila jsem, že je to jinak. Že ve chvíli, kdy to bylo focení jen o focení, ano, chci prostě slušivé fotky. Z našich reportážních dnů mám ale takovou sbírku mých milovaných fotek, u kterých si někdy pobrečím. Těhotenské focení na chalupě, kde mám sice tři brady, stojím nelichotivě, ale Anežka u toho zálevá. A pak mne spontánně (!) objímá a já to v té fotce vidím dodnes. Nic nebylo na pokyn. Reportáž ze starého bytu, kde mi vadil nepořádek v malém prostoru a Anežky umíněnost si nevzít na focení mnou vybrané šaty. A teď? Jen vděk za to období a za to, že v těch fotkách je milion vzpomínek na ty nádherný chvíle.
Zkráceně – přijmutí našich dnů a touhu si je nechat zachytit v jejich kráse chce určitou vyzrálost a schopnost umět se na fotografie dívat s odstupem třeba 20 let. Co budu jednou považovat za důležité? Čemu jsem dávala váhu dříve a dnes vidím jinak? Fakt potřebuju před focením stresovat rodinu s úklidem, nebo je naopak naladím společnou snídání a smíchem už před fotografem :)
Ale každý čekáme od rodinného focení něco jiného. Někdy fotky do kalendáře, někdy výlet do přírody, někdy kus reality. A to, kde se zrovna nacházíme, zjistíme často až když si všechno ozkoušíme sami na sobě. Já si jdu totiž nakonec taky jednou ročně pro fotky při západu slunce kdy hážu dítě do vzduchu a je to krásný. A jednou ročně pro reportáž našeho dne. Protože tak nějak tuším, co si chci jednou prohlížet v houpacím křesle na verandě :))))
Musím zaťukat – chodí ke mne na reportáže rodiny, kde si vše vždy sedlo. Někdo jde do reportáže rovnou a i proto si mě vybere. Často to je ale až třeba naše třetí, páté setkání. Po vybudování důvěry s fotografem. Za obojí nesmírně děkuji. Ale s růstem popularity tohoto odvětví (a to jupí!) je potřeba vyložit na stůl všechny karty. Pokud vás to jen utvrdilo v tom, že to zkusit chcete, určitě mi napište. Moc ráda zachytím právě ten váš den :)